V české reprezentaci zažila tři trenéry. Teď se smečařka TJ Ostrava Marie Toufarová těší na extraligu:
Musíme se ještě sehrát, aby to klapalo
Do české reprezentace volejbalistek si ji před rokem vybral Ital Carlo Parisi a letos Němec Alexander Waibl. Přestože v domáci extralize nastupuje v základní sestavě TJ Ostrava, v národním týmu je levoruká smečařka Marie Toufarová střídající hráčka.
„Je to změna. Jsem zvyklá hrát, ale vím, že všechny holky jsou tam z nějakého důvodu, takže jsem byla pořád připravená," vylíčila svůj pobyt v českém výběru 241etá volejbalistka.
„Jsem tam teprve druhý rok a hraji na účku, kde je výborná Aneta Havlíčková, takže je to těžké. Myslím ale, že šancí jsem dostala dost, a využily jsme je týmově, holky věděly, že je z lavičky můžeme zastoupit. Každá ze čtrnácti lidí má svou úlohu - být na hřišti je samozřejmě ta milejší, ale aby se tam mohla dostat, jsou tam ty další, které ji k tomu také posouvají," vysvětlila 184 centimetrů vysoká ostravská smečařka.
V reprezentaci jste zažila italského, německého a českého kouče. Můžete Je srovnat?
Každý přinesl týmu i mně osobně něco jiného. Mají odlišný styl hry a osobní přístup, na kterém se odráží i výkon hráček. Dali mi toho hodně. Jsou to technické věci třeba na bloku, správné postavení rukou na příjmu, jak se natočit k balonu a vnímat, odkud letí, i systémové věci ohledně postavení a komunikace s hráčkami. Někdy nám ale trošku problémů dělala komunikace s cizinci.
Do kvalifikace o ME 2017 jste šly s Alexandrem Walblem, ale před baráží se Slovenskem vás opustil. Čekaly Jste to?
Ne, to nás zaskočilo. Na konci letošní sezony se sečetlo víc drobností, s trenérem jsme se neshodly v systémových i osobních věcech. Armosféra nebyla úplně klidná, takže na jedné straně se to trošku vyčistilo, ačkoliv na začátku byl ještě větší rozruch tím, že odešel.
Na Šampionát vás přes baráž se Slovenkami dovedl trenér Ostravy Zdeněk Pommer. Jaká byla atmosféra v týmu?
Všechny holky s asistenty i maséry jsme si řekli, že zůstáváme a vzali to týmově. Trenér Pommer nás dobře motivoval a my se na hřišti spolu semkly. Baráž jsme chtěly vyhrát, byla to poslední šance. Takže ve výsledku byla tahle změna i jeden důležitý a dobrý krok k tomu finálnímu úspěchu.
Měla jste radost z toho, že v družstvu s vámi letos byly poprvé také blokařka Iva Nachmilnerová a smečařka Petra Kojdová z Ostravy?
Znala jsem i ostatní holky, se kterými jsem se viděla po roce, ale mít tam někoho bližšího bylo příjemnější. Věděly jsme, co od sebe můžeme čekat na tréninku i v čase volna. Nemůžete odjet domů, tak jste aspoň s někým blízkým.
S ostatními ostravskými spoluhráčkami jste se viděly až po návratu?
Ne, byly jsme pořád v kontaktu přes telefon nebo skype. Posílaly jsme si navzájem fotky, abychom věděly, kdo co dělá a jak se máme. Když jsme měly volno, přijely jsme do Ostravy za holkama a ony nám zase byly fandit na druhém zápase baráže v Popradu. Je fajn, že teď už jsme zase všechny spolu.
Na to, abyste se přeorientovaly na extraligu, jste měly jen týden. Stačilo to?
Je to jiné, ale vracely jsme se do domácího prostředí, takže to bylo příjemnější. Na prvním tréninku to bylo v pohodě, ale musíme se ještě sehrát, aby to klapalo. Je jasné, že teď neukážeme úplně sto procent, ale máme na to celou sezonu, a makat budeme na sto procent. To, že jsme spolu druhý rok a víme, co od sebe čekat, je pro nás k dobru.
Nečeká vás nic snadného, bronzem v extralize a stříbrem v Českém poháru nasadily laťku hodně vysoko...
My doufáme, že ji udržíme, a půjdeme ještě výš. Naše ambice neklesly a chceme to potvrdit. Bude to náročná sezona, stejná ale byla i vloni.
Autor: Marie Rodovská
Zdroj: Moravskoslezský deník