Pokud navštívíte Fakultní nemocnici v Ostravě, může se vám stát, že potkáte reprezentantku Ivu Nachmilnerovou, lekařku-neuroložku, kterou při výšce 191 cm nepřehlédnete.
Je to stále aktivní volejbalová extraligová hráčka TJ Ostrava, která zvládá své lékařské povolání stejně dobře jako sportovní aktivity.
„Od sedmnácti jsem jezdila z domovské vesničky Zašová u Valašského Meziříčí do Nového Jičína hrát extraligu juniorek. Před tím jsem se věnovala atletice a především tenisu“, hovoří o svých začátcích MUDr. Iva Nachmilnerová.
Vůbec nerozumím, jak jste mohla aktivně hrát a při tom studovat medicínu. Bylo to pro vás náročné?
Věděla jsem, že po škole mě čeká trénink, neměla jsem tedy tolik času na učení, jako moji spolužáci. Naštěstí mně šlo učení do hlavy celkem dobře, hodně jsem si zapamatovala i z výuky, ale samozřejmě mě čekala další práce na kolejích po tréninku. Mozek si zvykne intenzivně zapojit pozornost na danou věc, protože ví, že se musí z časových důvodů rychle soustředit. Vytvořila jsem si časový harmonogram a studovala ve chvílích volna. Pro mě neexistovalo jít s partou ven a bavit se, když toho bylo do školy hodně. Měla jsem striktně vytyčený život na učení a sport. Jsem za to dnes ráda, odříkání mě stálo za to.
Vzpomenete si volejbalový tým v Olomouci, kde jste strávila celých šest let?
Zájem z Olomouce o mě byl už jeden rok před maturitou, já ale chtěla dokončit gymnázium doma, navíc v té době jsem hrála závodně volejbal pouze necelý rok a mě i mým rodičům to přišlo ještě brzy, v té době jsem totiž byla ještě spíše tenistka, než volejbalistka. Takže v Olomouci jsem začala hrát až po přijetí na Lékařskou fakultu UP následující rok. Hned první sezónu v ženské extralize jsem měla celkem štěstí, protože jsem nastupovala poměrně pravidelně v základní sestavě a mohla jsem tedy nabírat zkušenosti, které jsem dost potřebovala, abych dohnala svůj pozdní volejbalový začátek. Byla jsem obklopená zkušenými hráčkami a mohla se dále učit a vyvíjet. Na první rok vzpomínám s úsměvem, byl to takový můj kolotoč - ranní pitevna, odpolední studovna, pak autobus, který mě zavezl do haly na trénink a večer po tréninku znovu sezení u stolu s otevřenou knihou na koleji. Další roky to bylo podobné. Myslím si, že Olomouc byla pro skloubení mého studia a sportu asi ta nejlepší volba, hezky se na ty roky vzpomíná.
Proč jste přišla do Ostravy a nezůstala v Olomouci?
Po dokončení školy jsem si myslela, že volejbal na profi úrovni už hrát nebudu. Přišlo mi, že se to nebude dát skloubit. Přestěhovala jsem se tehdy po promoci za přítelem do Hlučína, což je kousek od Ostravy a těšila se, že nastoupím do práce na Neurologickou kliniku do Fakultní nemocnice v Ostravě. Nicméně mě oslovil trenér TJ Ostrava Zdeněk Pommer, který mě přesvědčil, abych to ještě zkusila. Byli jsme domluvení, že v práci budu na plný úvazek, věděl i o službách a nějak jsme si řekli, že to zkusíme a pokud by to nešlo, prostě spolupráci ukončíme. Nastavil mi takové tréninkové podmínky, které se dají zvládat i s mojí prací. Má tose mnou těžké, protože služby mám každý týden jinak, tak musí vymýšlet a upravovat tréninky i podle mě. Ale i přes to jsem v týmu dodnes.
Kterého úspěchu si ve své volejbalové kariéře nejvíce vážíte?
Musím říci, že pro mě nejvíce znamenala sezóna 2015/2016, kdy jsme s Ostravou získali historický bronz v Extralize a také stříbro v Českém poháru. Celou sezónu to byly týmové výkony, měli jsme super partu, skvělé vedení a prostě to bylo fajn. Pro vedení týmu to byl úspěch, na který se dlouho čekalo, a my všichni jsme byli rádi, že jsme mohli být u toho. Navíc po prvním roce, kdy jsem za Ostravu nastupovala, a moje výkony nebyly úplně optimální vzhledem k nižšímu počtu tréninků a únavě z práce, mi přislo fajn, že jsem to tehdy nevzdala a pokračovala dál a že úspěch přišel. Dále je pro mě velkým úspěchem, že jsem byla poslední dvě sezóny součástí české reprezentace. Je to pro mě velká pocta.
Co je podle vás nejdůležitější, aby mohl člověk sedět na dvou židlích?
Lidé, které máte kolem sebe na vás působí ze všech stran. Je to výborný přístup trenéra, manažera a v neposlední řadě celého týmu holek, které si uvědomují mou náročnou práci. Pak je to vedení naší kliniky, které mi vychází vstříc. Uvolňují mě i dlouhodobě na reprezentační akce a navíc v den, kdy hrajeme extraligu nemám službu, a proto jsem soutěž nikdy nevynechala. V neposlední řadě je důležitá i podpora rodiny a blízkého okolí, protože stavy vyčerpání, únavy a deprese se samozřejmě také někdy dostavují. Bez toho všeho dohromady by moje volejbalová kariéra byla dávno u konce. Všichni potřebujeme souhrn příznivých okolností, dobré lidi kolem sebe a taky vlastní zodpovědnost a píli, aby se nám v životě mohlo něco podařit.
Jak se nejlépe uvolníte, když máte chvíli čas sama na sebe?
Pokud využiji náhradního volna po službě, přijedu domů, někdy je potřeba se dospat, někdy jen relaxuji - pouštím si hudbu, koukám na filmy. Jindy zase musím dohánět čtení odborné literatury, jindy jsou na pořadu dne i domácí práce. Během služby je pro mě největším relaxem, který je většinou ale spíše vzácností, vypití horkého čaje a poslech dobré hudby. Ráda bych odjela na dovolenou, protože dva roky žádná nebyla. Letos jsem viděla Severní a Jižní Ameriku, kde jsme byli s reprezentačním týmem na turnajích Word Grand Prix. V průběhu turnajů byly i dny, které byly vymezené pro volno a odpočinek. A tak jsem stihla i něco vidět a cítit se (místy) jako na dovolené.
Pro VolleyCountry.com Ing. Lada Kutějová
Zdroj: volleycountry.com